"To je nuda..."

Musím se přiznat k jedné věci. Ze své vlastní zkušenosti neznám slovo nuda. Když cítím náznak něčeho, co by se možná dalo nazvat nudou, nenudím se, protože prostě mám co dělat. Pořád. A kdyby náhodou ne, hned s tím začnu. I kdyby to bylo koukání do zdi a přemýšlení o banalitách. Ale to už není nicnedělání, protože právě v tu chvíli to dělat chci. Ani u toho ale obyčejně dlouho nevydržím protože si začnu číst, psát, vymýšlet, vařit, sledovat film, poslouchat hudbu, koukat z okna a vymýšlet si na tom základě příběhy, jdu ven, někomu zavolám nebo si s ním píšu a tak dále.

Mám neustále tolik vlastních podnětů, že mě nemůže ani napadnout, abych se "nudila". Jsem normální? Asi ne, pokud norma znamená většinový postoj... a nudu. A já od lidí kolem sebe to slovo slýchám nějak zatraceně často. Omlouvám se za následující, poněkud příkré prohlášení, ale ten, kdo se nudí, ten podle mě neví, co se sebou. Vždycky se dá přece něco dělat! A když ne, tak prostě odpočívám. Jsem. Užívám si okamžik, který se už nikdy nezopakuje. Takhle jednoduché to je. I když pojem nuda se pro mnohé evidentně stal velmi kvalitní a pohodlnou výmluvou. Jestli se někdo nudí, tak ať na tom něco změní. Jestli se někdo nudí v mojí přítomnosti, ať z ní prostě odejde. To už je jeho boj.

Jsem člověk, který se nikdy nenudil. Krásné pomyšlení! Když se zamýšlím dál, neznala jsem nudu ani dřív, v dětství. Prostě jsem permanentně měla "něco na práci". Něco, co se navenek může jevit velmi nepodstatně (zejména tehdejšímu dospělému světu), ale co mě od nudy vždycky ochránilo. Možná i proto všechno jsem si zamilovala profláknutou, ale krásnou písničku v jednom z filmů, v nichž hrál můj táta. Určitě ji znáte. Zpívá se tam: "Zažít nudu? Jó, to vadí...!" A taky, že "Není nutno, aby bylo přímo veselo..."

Přímo veselo v mém životě poslední dny zrovna nepanuje, spíše naopak, ale i to je život. Jeden z mých kamarádů říká: "Život je svině a pak umřeš." Něco na tom jistě bude. Ale hlavně, aby nebyla ničím neopodstatněná, hloupá nuda... A to třeba s tímto pánem opravdu není. Řekněme, že podvědomě vyhledávám lidi podobného ražení, čili - lidi s neznalostí nudy a těmi se obklopuju. Lidi aktivní, lidi, kteří přemýšlí, kteří cítí, o něco jim jde a žijí a projevují se naplno. Když se rozčilují, tak se to opravdu pozná, když mají radost, upřímně ji projeví... třeba tím, že tančí!

Jsme možná divná parta, ale jestli se to líbí ještě někomu kromě nás, ať se klidně přidá. Není čas na nudu. Chci být ve společnosti lidí, co se nenudí. A jsem. No nemám štěstí?