Když zuby nebolí...

Zní to možná podivně, ale ráda na sebe nechávám působit okolnosti, které způsobují rychlé změny nálady. Zvláště když tyto odezní a na celou věc se lze podívat trochu s nadhledem.

Včerejší dopoledne bylo přímo ukázkovým příkladem. Nejdřív si však dovolím krátkou expozici. Od druhé třídy, tedy nějakých devatenáct let, chodím se svou maminkou k zubnímu lékaři pro dospělé. S paní zubařkou a její rodinou je ta naše v přátelském vztahu. Tento fakt a její profesionální kvality způsobily, že jsem v podstatě dvacet let neměla ze zubaře strach, dokonce ani tehdy, kdy mě "naše Hanka" poslala na chirurgii za účelem extrakce osmiček.

Všechno má svůj konec a naše paní zubařka letos na podzim zavírá svou ordinaci. Však se něco načistila, navrtala, naopravovala, v horším případě natrhala, takže teď pěkně odpočinek a užívat si vnoučat. Nás, její pacienty ovšem naplnil závěr její kariéry upřímnou nostalgií a sobeckými obavami. “Kam budeme chodit? Ke komu? Určitě nebude tak laskavý jako Hanka!” S těmito pocity jsem vyrazila ráno z domu, dokonce s notnou časovou rezervou, což bohužel nemívám ve zvyku. Stihla jsem ještě zakoupit děkovnou bonboniéru (“Čokoládu zubaři...?”, pomyslela jsem si a vybavila se mi hláška z milované Takové normální rodinky “Vajíčko malíři...?”). Sluchátka v uších, svižnou chůzí jsem zdolávala žižkovský kopec a celkem jsem byla v dobrém rozmaru.

Pak to začalo. Nejela tramvaj číslo 9. Nejela pozdě. Prostě nejela. Jela až příští, která překypovala lidmi. S funěním jsem se procpala do koutku, který se jevil jako velikostně přijatelný, abych se do něj složila. Tramvaj se rozjela a pokračovala po své trase. Řidič jel, s prominutím, jako s hnojem. Bylo mi jasné, že s takovou nestihnu navazující autobus, který mě má odvézt až do cíle, přesněji řečeno přes půl Prahy. Nestihla. Protože mi řidič zavřel před nosem. To už jsem bylo opravdu vzteklá a posílala matce zprávy v duchu “Ať žije Dopravní podnik! Hovada!!!”, ba ještě hůře... Rozhodla jsem se jet jiným autobusem s přestupem, který jsem rovněž nestihla, protože přípoj zřejmě nejel ani později, ani dříve, jel prostě JINDY. Do cílové zastávky jsem dorazila zhruba o deset minut později, než bylo v plánu. Supěla jsem k budově, v níž se léta ordinace paní doktorky nachází. K budově autobusových garáží Klíčov. Cukl mi koutek při vědomí souvislostí, ale pořád ještě mnou clomala prchlivost zděděná po předcích.

Energicky jsem rozrazila dveře. Pán ve vrátnici spal. S gustem jsem si odkašlala, abych ho probudila, jal se mě ospale legitimovat, zapsat a pustil mě dál. “Výborně!”, zamumlala jsem nakvašeně a drala se do čekárny, kde nikdo nebyl. Ona to vlastně není čekárna, je to součást vestibulu oddělená pouze dřevěnými sloupky a květináči. Nasála jsem vůni desinfekce mísící se s pachy z kantýny a padla na mě ona zmíněná nostalgie. Kolik let tu pečovaly o můj chrup! Hanka a její usměvavé sestřičky. Ze sladkobolných úvah mě vyrušil hlahol. Šoféři se scházeli:

“Hele Franto, já včera úplně bez zpoždění!”, hřímal jeden silnější pán.

“Vole...”, odtušil Franta (který zřejmě měl opačnou zkušenost). Musela jsem mu dát za pravdu...

“Zadej tam jedničku, mladej.”, poradil tlouštík mladému kolegovi, který zápasil s jakýmsi přístrojem připomínajícím bankomat.

“Tak co, Karle, co bude k obědu?”, zeptal se dispečer.

“Ále, žena mi navařila...”

Jak jsem pozorovala partičku rozesmátých, navzájem se špičkujících a předhánějících (zvlášť, když dorazila vnadná dispečerka a když si všimli, že je pozoruju) chlápků, opustil mě náhle vztek na jejich zaměstnavatele a kolegy i sentimentální ufňukaná nálada. Přistihla jsem sama sebe, že se usmívám od ucha k uchu.

“Dobré ráno!”, ozvalo se mi kousek od ucha, až jsem ucukla. Kolem procházel modrooký kluk s odstátýma ušima. Mohlo mu být nanejvýš pětadvacet. “Jakpak se máte?”

“Dobře, děkuju. Jdu k zubaři”, usmála jsem se.

“Tak to jo.”, uzavřel s dětským úsměvem a pokračoval k okénku dispečingu. Franta na něj udělal napůl ironický, napůl uznalý obličej a tlouštík začal oběma hlasitě vyprávět přisprostlý vtip.

“Další pros.... á! Pojďte dál, slečno Čepková.”

“Tak dneska naposled.” Povzdechla jsem si, ale do ordinace vplula s úsměvem.